O nás

Našeho prvního rhodéského ridgebacka jsme si pořídili v roce 2000, tedy v době, kdy plemeno zdaleka nebylo tak rozšířené a populární jako dnes a jeho chovem se zabýval poměrně úzký okruh lidí. 

Po letech rozhodování, jestli si jednou pořídím německého ovčáka nebo velkého knírače, jsme u hostivařské benzínky potkali paní s kočárkem, u kterého šel nádherný pes. Co je tohle asi za křížence? Dánská doga s ohařem a chrtem zřejmě, myslela jsem si tehdy.  Šla jsem paní psa pochválit a ujistit se o svém fundovaném názoru o jeho původu.  Ona mě ale s lehkým pohrdáním  ozřejmila, že to je přece rhodéský ridgeback a dál mě ingnorovala, stejně jako její pes...

A začalo hledání informací o plemeni, objednali jsme dostupnou literaturu, začali pročítat inzeráty... Novým členem naší domácnosti se brzy stal  ALTAIR OD STARÉHO LABE alias DANGI (rodiče Adar z Lukovského Dvora x Hekaté Bohemia Checko). Byl to krásný sebevědomý pes, v němž navzdory výcviku prostě zůstal kus neuchopitelnosti, nebo jak to říct.  S ním jsme pronikli do světa kynologie, výstav a taky jsme ho pod tehdejším KCHRR uchovnili. 

V roce 2009  jsme domů přivezli našeho druhého ridgebacka - BADU GODY MANZILI (rodiče Glenaffric Ulanyo of Zuritamua  x  Alva z vrchu Horka) . Standardní pejsek  nakonec ve vrhu po krásném německém psovi  bohužel  nebyl, ale i tak jsme se jeli na štěňátka podívat. Pejsek  s  bystrýma očima a bílou tlapkou nám pomohl si uvědomit, že vlastně po výstavách s malými dětmi jezdit nechceme, bílá ponožka nám připadala prostě roztomilá a bylo to. Gody se nám víc než odvděčil - byl to neuvěřitelně hodný rodinný pes.  S Dangim si užili společné dva roky, a protože dvěma je vždy veseleji, pořídili jsme pak na přání dětí kavalíra ZIGBYHO, který ridgebackovi zdatně sekundoval naprosto ve všem.  

Když se na podzim 2019 naplnil Godíkův čas, věděli jsme, že bez zrzavého parťáka dlouho nevydržíme. Po celou dobu jsem sledovala chov, dění v obou českých klubech, občas jsme se šli podívat na výstavu. Štěně, které mě chytne za srdce,  jsem hledala napříč Evropou. Našla jsme ho v Ostravě. A tak na jaře 2020, v době covidových restrikcí, jsme přivezli domů Barnabáška. 

S  ním jsme zase objevili výstavní kruhy a  zjistili jsme, že handling se v průběhu uplynulých 20 let  neuvěřitelně zprofesionalizoval, stejně jako prezentace chovných jedinců. Spousta krásných a pro chov cenných zvířat ale  tráví spokojený  život  bez výstav a sociálních sítí ... 

Pro nás je náš pes nejkrásnější tam, kde je nešťastnější - v přírodě. Pohledu na ridgebacka užívajícího si s elegancí sobě vlastní volný pohyb se vyrovná máloco.  Těšíme se z každé chvilky, kdy si ho můžeme dopřát.